-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

I have been convinced of the quality of Mária  Balážová's cycle Serpent Geometry literally at first sight. I think it is the most authentic work that has appeared in the Slovak and Czech (allow me to perceive both territories as a whole –at least for this short moment) geometric art in recent years. There are, of course, other artists and other works whose contribution is important, but the results of this immensely intensive and concentrated work of this, by no means starting artist, are of great relevance. These works consequently avow the language of geometry, freed from morphology and colouring. This is reduced to a subtle but clear contrast of the black composition on a gray ground, "the message" of every picture is a geometric shape in which symmetry plays the decisive role by allowing the recurrence of the same  element several times. Dominant is the inward close up of every geometric shape in which the square, the hexagon or the cross is the determinant centre. The artist reduces the geometric elements creating a strict construction and an impersonal "not handwritten" expression of colour. Nevertheless, we are aware that her work doesn't belong to the constructivist and neo-constructivist art even if it apparently bears resemblance to it. But the essential difference between the neoconstructivist art and that of the artist's is the morphology of the elements she uses in her works. They are actually meaningful elements though extremely reduced, abstracted to the highest degree – the starting point is the head and neck of a serpent, transposed to a hexagon extended in its lower half and to a broken line. The reversely defined oblong on the head of the serpent substitutes the eyes, in the previous cycle there were still two oblongs. The artist's tendency towards a maximum of reduction of the elements in her new pictures is manifested by this generalized shape that can be perceived as a head and a "female" symbol. The repetitional compositions along the axes or around the centre create sometimes more dynamic, sometimes more static forms in which the "heads" are dominant. There is not only one head that dominates the composition, thanks to the principle of succession there arise relations between several of them.

In recent years I have been interested as intensively as in Mária Balážová's work in that of another artist who also consequently uses the language of geometric constructions and its more or less hidden meanings. It is Hubert Matt from Bregenz, an artist from the circle of the pioneer of the European conceptual thinking – Heinz Gappmayr. Matt creates impersonally painted black pictures on a white ground that can be perceived as a reduced neo-constructivist painting. Only after learning about the artist's method, or after discovering that the black squares and oblongs define the surface of three letters inserted in the square shaped grid, do we understand that the artist by no means concentrates on purely aesthetic qualities, but that he fully submits his paintings to "depicting" various three-graphemic words. Only thanks to our experience are we able to perceive them "in the background" of the purely abstract painting or make them identical with them. Balážová and Matt share this tricky playing with hidden meanings that, in an extreme case, needn't be identified at all by the viewer even if he is the owner of the picture. In both artists it is just this polarity of the purely abstract, non-semantic and the measningful that is the theme of their works. Because even the viewer who knows "the rules of the game" might oscillate between understanding the picture in its semantic contents (Balážová's geometric shape of the serpent with all connotations, Matt's three meaningful graphemes) or accepting it as a purely aesthetic geometric construction. Having noticed the recurrent element in the composition, a recurrence not performed in linear succession but one around the centre of the square picture, we can assume that we perceive her pictures as sui generis ornamental. It is long since the ornament has stopped being a crime. In the Czech milieu it has been the theme of Petr Kvíčala's pictures and installations. His work was not accepted by artists adhering to the orthodox modernistic conception. Actually it can be a relevant quality of the picture and Mária Balážová is able to use this to the maximum. Ornamentalism in her work functions as a pure aesthetic quality and the way of materializing and presenting a vivid picture of the order. The recurrence of identical elements evokes the immanent order of the picture and it functions in her pictures by its mutual dependency on the central composition and the latent presence of circles the centres of which form the centre of the picture. Some of the climaxes of the composition are linked up by them. The pictures of the cycle Serpent Geometry are constructed but not constructive, the artist's  effort at an order, at the inward order of the picture that is dominant in her message, has a far more general background – it is right  to look for it in the more remote histories than the history of the artistic avant-garde of the 20th century. We can find it in cultures outside Europe dating from the earliest times, in the human need to imprint order on things around ourselves and thus reflect something of the absolute order which is common to the Man and the Cosmos. The openness of the post-moderne that allows the acceptance of impulses from milieus of various cultures and times, made it possible for the artist to follow consequentially this course, the result of which has been (up till now) the cycle Serpent Geometry. But Balážová is no convinced post-moderniste related, at her own discretion, to any cultural phenomena. The denial of any commitment (declared in the programme of the post-moderne artists) is strange to her, her effort at an order that is immanent in the picture and other meaningful elements she uses in her work - all this is entirely serious and associates her work with the solitaires who were striving for such a conception of the work of art in various times. The affinity with Kvíčala is not by chance! In this sense the post-moderne situation is for her nothing else than a certain opportunity of a free choice of her own. If other identifiable semantic constructions appear in her pictures –above all a cross or a swastika – they are not part of a post-moderne playing in which everything has lost its importance. On the contrary, in Balážová's works all these elements appear in all of their meanings that they ever had in human culture (or more precisely in human cultures ?). The artist works in full consciousness with the variety of meanings, whether in the case of meaningful constructions appearing as a whole, or in the case of the initial motif of the serpent. The playing she makes them play is "a play in earnest", a playing for the most essential. The message of her works is of a wide range - it comprises the scale  of semantic explanations and connotations, from the choice of the serpent as the primary composition element to the possible multiplicity of meanings of its construction, the polarity between the shape of the animal and the sign of female genitals up to the elements that are the consequence of her choice of the way of organizing the composition, the polarity of apossible semantic interpretation and perceiving of the whole as a purely autonomous composition, the specificity of the picture and the effort at an inward order. All this is present in the resulting works of the cycle Serpent Geometry, nothing is unavailing, not even the large size (200 x 200 cm) that we realize thanks to the fact that in the last ten or fifteen years the largeness disregarding  the traditional  parameters of a picture is being abused. In Balážová's work it is adequate to her message and our "body measurement". It is possible that the Serpent Geometries are the mandala for us, for our milieu and that is why they include so many aspects in harmony with our complex cultural situation.

What is the origin of these works? Undoubtedly they are a synthesis, the consequence of the effort at the maximum of semantic width and extreme reduction of structure and cognition. Her works summarize her experiences, they are virtual works of maturity. Mária Balážová is no "homo novus", her works of previous years are also characterized by setting free the structure of  the  picture and by "removing" the conventional handwriting on the  one hand and the polysemantics  on the other hand. The first pictures of the Serpent Geometry theme (1992 - 1993) still kept the oblong format, there are axes in the composition, the initial inspiration is clear as we see two empty, identical, parallel oblongs on the heads. The yellowish background is painted by avowed brushwork, the particular geometric constructions are created as circular spots of various colours. The cycle "Flowing" (1993) was made in a similar way - much reduced morphology, the "theme" is the geometric construction in which two symmetrically placed extensions forming a kind of circles are joined. Another meaningful accent in these pictures is the polarity between the strictness of the circle and the brushwork in which the surface is painted, actualizing the mutuality of reduction and spontaneity. The artist's desire to imprint a (geometric) order onto a differentiated surface is very clear here. The cycle of drawings Lexicon (1990 - 1992) and the following Yellow Version (1992 - 1993) deserve special attention. Elements of various morphology and meaning are - intentionally not hierarchically - loosely confronted on the surface. Tiny geometric constructions or a section of a grid are of the same importance to the artist as organic forms or implications of figurative depictings, in some works a kind of quasi-figurative or semi-figurative forms. Everything is of the same value, everything is linked up or superimposed, one form penetrates into the other and creates a new poly-semantic whole. The particular elements of the Lexicon (the title is symptomatic) are not lined up one after the other - thus differing from "ordinary" lexicons, but form a whole that we can start "reading" from any part, but in which the linking between the elements is extraordinarily important. It actually evokes contexts of meanings the artist is displaying. But even here the result is not a presentation of a caprice and unimportance of the choice of the elements, on the contrary, it is the artist's choice that assigns the visual and meaningful contexts that can be identified. Here the artist still uses hierarchically not differentiated elements, but the pregnancy of her choice is evident. She accepts the "post-moderne mimicry" that allows her to introduce elements of very different origin at one level, under a common denominator. They are organic and geometric, quasi - figurative and quite abstract, some full of meaning and some without any meaning. The whole composition can be perceived as a differentiated field that makes us aware of the importance of the partial as well as the complete contexts and, above all, do we feel the author's "vigilance" when choosing the elements.  They are unreplaceable, precisely chosen and located and their balance is fragile. It is again the inward order, this time even more differentiated, that probably was a "spiritual model" of the order in the Serpent Geometry. The frequent use of geometric forms and constructions in  the drawings of the Lexicon have probably led Mária Balážová to an ever more consequent reduction of elements and to the use of serial arrangements, or to placing the elements around a certain point. The language of geometry was one of the components in the Lexicon. In the Serpent Geometry it is absolutist. Thanks to that the artist has found a whole scale of meanings and morphologic changes that can have only one form as the basis – when the optimal strategy of how to deal with it as for visuality and for the meaning has been found.


Jiří Valoch 1997

Translantion: Katarína Herrmanová

–––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––

Cyklus Hadí geometrie od Márie Balážové mne o své kvalitě přesvedčil doslova na první pohled. Zdá se mi být tím nejautentičtejším, co se objevilo ve slovenském a českém /budiž mi dovoleno alespoň na tento krátký okamžik vnímat obě území jako jeden celek!/ geometrickém umění posledních let. Samozřejme existují i jiní autoři a jiná díla, jejich přínos je důležitý, ale výsledky nesmírně intenzivní, koncentrované práce této zdaleka ne již začínajíci umělkyně mají, věřím mimořádnou závažnost. Jsou to díla, důsledne se hlásící k práci s jazykem geometrie, oprošteným morfologicky i barevně. Barevnost  je redukována na subtilní, ale jasný kontrast černé skladby na šedém podkladu, "poselstvím" každého obrazu je geometrický obrazec, v němž určujíci roli mají užité symetrie, dovolující opakovat stejný element několikrát. Dominuje vnitřní uzavřenost každé takto vzniklé geometrické figury, v níž se jako určujíci centrum objeví třeba čtverec, šestiúhelník či kříž. Autorka důsledne pracuje s velice redukovaným aparátem geometrických elementů, uplatňuje striktní konstrukci a neosobní, "nerukopisné" traktování barvy. Přesto si uvědomujeme, že její práce nepatří do linie konstruktivního umění, i když se jeho projevům zdánlivě přibližují uplatněním těchto  charakteristik. Něčím podstatným se ale od /neo/konstruktivního umění liší, totiž morfologií prvků, s nimiž umělkyně pracuje. Jsou to de facto významové prvky, i když krajně redukované, abstrahované na nejvyšší možnou míru – východiskem jsou hadí hlava a krk, transponovány ovšem do podoby v dolní polovině prodlouženého kosočtverce a zalomené přímky. Negativne vymezený obdélnik na hadí hlavě substituuje oči, v předcházejícim cyklu to ještě byly obdélničky dva, ale autorčina tendence maximálne redukovat repertoár prvkův nových obrazech se projevila i tímto tvarovým zobecněním, které samozřejme sebou přineslo i další významové otevření možnost vnímat útvar jako hlavu i jako "ženský" symbol. Repetitivní skladba podél os či kolem centra vytváří někdy dynamičtejší, někdy statičtejší útvar, v němž jsou "hlavy" skladebnou dominantou. Nikoliv jedna hlava, ale vztahy několika, vznikající díky následnosti, která určuje celou skladbu.

Stejně intenzívně jako Mária Balážová mne zaujal v posledních letech ješte jeden autor, pracující také důsledne s jazykem geometrické konstrukce a její více či méně skrytou významovostí. Je to Hubert Matt z Bregenzu, umělec z okruhu průkopníka evropského konceptuálního myšlení  Heinze Gappmayra. Matt vytváří neosobně malované černé obrazy na bílem podkladu, ktoré bychom mohli klidně vnímat jako jakousi redukovanou neokonstruktivní malbu. Teprve dovíme-li se autorovu metodu nebo objevíme-li, že černé čtverce a obdélniky vymezujují plochy tří písmen, vepsaných do čtvercového rastru, poznáme, že tento umělec vůbec není soustředen na ryze estetické kvality, ale že své "malby" vlastně plně podřizuje tomu, aby "zobrazil" různá  trojgrafémová slova a že použe díky naší zkušenosti je vnímame "na pozadí" ryze abstraktní malby, případně je s nimi ztotožníme. Balážová a Matt mají společnou tuto záludnou hru se skrytou významovostí, kterou v extrémním případne nemusí vnímatel  vůbec identifikovat, i když třeba bude majitelem obrazu. Oba umělci bezpochyby tématizují právě tuto polaritu ryze abstraktního, non-sémantického, a významového. Vždyť i divák, který "zná pravidla hry", může při delší percepci díla oscilovat  mezi jeho uchopením sémantickým /u Balážové  geometrizovaná podoba hada se všemi konotacemi, které právě ten přináší, u Matta tři významuplné grafémy/ a jeho přijímaním jako ryze estetické geometrické konstrukce. Jestliže jsme  si u Hadí geometrie všimli repetitivnosti skladby, a to repetitivnosti, která není většinou vedena lineární následností, ale  následností kolem střědu vždy čtvercového obrazu, pak můžeme předpokládat, že její obrazy vnímame jako Sui generis ornamentální. Ornament již dávno není zločin, v českém prosředí jej učinil tématem svých obrazů a instalací Petr Kvíčala, pouze v ortodoxně modernistickém pojetí konstruktivných a neokonstruktivních tvůrců nebyl  akceptován. Ve skutečnosti ovšem může být velice nosnou kvalitou obrazového celku a Mária Balážová toho dokázala využít maximálně. Ornamentovost u ní funguje jako ryzí estetická kvalita, ale také jako způsob zhmotnění, zpřítomnění  řádu. Opakovaní identických elementů již samo imanentní řád obrazu navozuje, v jejích dílech pak  tak funguje ještě ve vzájemné vazbě s centrální skladbou a latentně přítomnými kružnicemi jejich středem je střed obrazu, kterými bychom mohli vždy některé vrcholy celé kompozice propojit. Obrazy ze souboru Hadí geometrie jsou konstruovány, ale nejsou konstruktivní,  autorčino usilování o řád, o vnitřní řád díla, které v jejím poselství dominuje, má bezpochyby mnohem obecnější zázemí - budeme je právem hledat v mnohem delší historii než je historie výtvarných avantgard dvacátého století. Budeme je nalézat v pravěkých a mimoevropských kulturách, v lidské potřebě vtisknout  řád  věcem kolem sebe a tak reflektovat něco z absolutního řádu, vlastního člověku i  kosmu. Postmoderní otevřenost, dovolujíci přijímat podněty z nejrůznějších prostředí kulturních i časových, bezpochyby umožnila umělkyni jít důsledne tou cestou, jejímž výsledkem je /zatím/ soubor Hadí geometrie. Ale tato výtvarnice není žádná přesvědčená postmodernistka, která by se libovolně vztahovala k těm či oněm kulturním fenoménům. Programově postmoderními umělci tak proklamovaná nezávaznost jí je cizí, její usilování o řád jako imanenci obrazu i další významové prvky, s nimiž pracuje, to vše je naprosto vážné a spojuje ji s těmi solitéry, kteří v různých dobách o takovou koncepci výtvarního díla usilovali. Spříznení s Kvíčalou tedy není náhodné! / Postmoderní situace v tomto smyslu pro ni neznamená nic více, než určitou příležitost k vlastní, svobodné volbě. Jestliže se v ploše  jejích obrazů objeví další sémanticky identifikovatelné konstrukce, především kříž či svastika, také nejsou součastí volné postmoderní hry, v níž vše ztratilo svou důležitost. Naopak, u Balážové znovu tyto elementy vystupují ve všech významech, které kdy v lidské kultuře /či přesněji v lidských kulturách?/ měly. Umělkyně vědomě pracuje s mnohosti významů, ať již jde o významové konstrukce, ktoré se v celku objevují, nebo o výchozí motiv hada, ale hra, kterou mezi nimi rozehráva, je "hra doopravdy", hra o nejpodstatnější. Poselství autorčiných prací je skutečně úhrnné - patří k němu tato škála sémantických  výkladu a  konotací, počínaje samotnou volbou hada jako prvotného skladebného  elementu přes možnou mnohovýznamovost jeho konstrukce včetně polarity podoby živočicha a znaku ženských genitálií až po ty významové prvky, které vznikají jako důsledek různých autorkou zvolených způsobů organisace celé skladby, patří k němu polarita možné sémantické interpretace a vnímaní celku jako ryze autonomní skladby i svébytnost obrazu a usilování o jeho vnitřní řád. To vše se ve výsledných  dílech z cyklu Hadí geometrie prolíná, nic není zbytečné, dokonce ani velký formát /200 x 200 cm/, což si uvědomujeme zvláště díky tomu, že v posledních deseti či patnácti letech je velikost překračující tradiční obrazové parametry nadužívana. U Balážové je adekvátní jejímu poselství i naši "tělové míře". Možná, že Hadí geometrie jsou mandaly pro nás, pro naše prostředí, proto obsahují tolik aspektu, v souladu s naši složitou kulturní situací.

Z čeho tato díla vznikla? Bezpochyby jsou syntézou, důsledkem snahy o maximální sémantickou šíři i krajní redukci skladby a traktování. Jsou shrnutím autorčiných dosavadních zkušeností, jsou skutečnými díly zralosti. Mária  Balážová není žádný homo novus  a směřováni k skladebné oproštěnosti a k "odstranění" konvenčního rukopisu na jedné straně a polysémantičnost na straně druhé charakterizovaly její ráce z předcházejícich let. První obrazy s tématem Hadí geometrie /1992 - 1993/ mají ještě obdélnikový formát, kompozičně se v nich uplatňují osy, výchozí inspirace je zřetelnější, protože na hlavách najdeme dva prázdné, identické, rovnobežné obdélničky. Žlutavé pozadí  je malováno s přiznáním rukopisu, jednotlivé geometrické konstrukce jsou vytvořeny z kruhových skvrn různých barev. Cyklus Plynutí /1993/ byl kostruován  podobně – morfologicky je velice redukován, "tématem" se stává geometrická konstrukce, spojující dvě symetricky umístěná rozšíření a v úhrnu formující jakési okruhy. V těchto malbách  je dalším ýznamovým  akcentem polarita mezi striktností okruhu a rukopisným zpracováním plochy, aktualizující vzájemností okruhu a rukopisným zpracováním plochy, aktualizující vzájemnost reduktivního  a spontánního. Autorčina touha vtisknout /geometrický/ řád do plochy všelijak diferencované malby je zde přítomna  velice zřetelně. Mimořádnou pozornost zasluhuje cyklus kreseb Lexikon /1990 - 1992/ a na něj zřejmě navazující ze souboru Žlutá verze /1992-1993/. V kresbách jsou – záměrně nehierarchicky – volně ploše konfrontovány elementy různé morfologie i významovosti. Pro autorku jsou stejně důležitá drobná  geometrická konstrukce či výsek rastru jako organické tvary i náznaky figurativních zpodobení, v některých pracích i jakési quasifigurální či semifigurální útvary. Vše je rovnocenné, vše se většinou propojuje, prolíná či překrývá, jedno proniká do druhého a vytváří nový, polysémantický celek. Jednotlivé elementy Lexikonu /ten název je příznačný!/ nejsou prostě řazeny za sebou, v tom se od "obyčejného" lexikonu liší, ale vytvářejí úhrn, který sice  můžeme začít "číst" v kterémkoliv místě, ale v němž právě vazby mezi elementy jsou mimořádně důležité. Je to de facto navozování významových kontextú, jejichž bohatou hru autorka rozehrává. Ale ani zde není výsledek presentací libovůle a nedůležitosti volby prvku, ale právě naopak, autorská volba určuje významové i vizuální kontexty, které je možné identifikovat. Autorka zde  ještě pracuje s hierarchicky nediferencovanými elementy, ale pregnantnost její volby je i zde zřejmá. Přijímá "postmoderní mimikry", které jí dovoluje  uvést do jedné roviny, na spoločného jmenovatele od původu velice odlišné – organické i geometrické, quasifigurální i zcela abstraktní, významůplné i významy nezatížené. Celek můžeme vnímat  jako diferencované pole, v němž si ovšem velice přesně uvědomujeme důležitost dílčích kontextů i kontextu celku, ale především "ostražitost", s níž jsou prvky voleny. Nejsou zastupitelné, jsou přesně vybrány a lokalizovány a jejich rovnováha je velice křehká. Je to zase vnitřní řád, tentokrát ještě mnohem  vitřně diferencovanějčí, který ale asi byl jakýmsi "duchovním předobrazem" řádu obrazu Hadí  geometrie. Časté užití geometrických útvaru a konstrukcí v kresbách Lexikonu asi bylo jednou z cest, které vedly Márii Balážovou k stále důslednejší redukci elementů a k práci se seriálním řazením, resp. s otáčením prvků kolem určitého bodu. Jazyk geometrie byl v Lexikonu jednou ze součastí. V Hadí geometrii je absolutizován. Díky tomu umělkyně objevila celou škálu významů a morfologických proměn,které mohou mít jako východisko jeden jediný útvar – při nalezení optimální strategie, jak s ním vizuálně i významově operovat.

Jiří Valoch 1997